Těsně před loňskými Vánoci uvedlo pražské divadlo Orfeus novou hru s tematikou života a tvorby Jaroslava Foglara. Nese název Hostina pro Jestřába. Co herecký soubor Orfea divákům z pohostinné tabule servíruje?
Nová inscenace s uměleckým nadhledem skládá do poměrně jednolitého obrazu střípky ze života legendárního spisovatele pro mládež a dlouholetého vůdce nejstaršího českého skautského oddílu Pražské Dvojky. Divadlo Orfeus se hry autora Miloslava Vojtíška chopilo v režii Veroniky Chruščové.
Celá dramaturgie divadla, které sídlí v suterénních prostorách někdejšího krytu a skladu Civilní obrany na Smíchově (Plzeňská 76), sází ve značné míře na nekonformní představení. Zároveň si Orfeus už z dřívějška nese i patrný punc undergroundové scény. Do tohoto specifického prostředí tak Hostina pro Jestřába zapadá přímo čítankově.
Kdo má návštěvu představení v plánu, měl by ale předem vědět, že autor – ač evidentně velice dobře znalý Foglarova životopisu – se nechopil pera s cílem prostého přenesení Jestřábových životních epizod na divadelní prkna. Nit představení se vine převážně jako dialog knižního nakladatele (který má v úmyslu vydat tiskem Jestřábovy oddílové kroniky) se spisovatelem. Před podpisem smlouvy pozve nakladatel Jestřába k prostřenému stolu. Jejich rozhovor se tak odvíjí mezi jednotlivými chody tabule – ovšem na každé straně je servírováno odlišné menu…
Takto rozvinuté vlákno děje nesleduje cíleně milníky Foglarova života a nesnaží se kolíkovat jejich topografii. Podstatně více spouští filozofickou sondu k vybraným tvůrčím i osobním peripetiím, které proslulého spisovatele a celoživotního skauta potkaly na více než devadesátileté životní pouti.
Zrcadlení Foglarových ohlédnutí se do minulosti je v inscenaci velice pestré: Postihuje hluboký vztah syna k mamince, slasti i strasti starého mládence, vrásky na čele dlouholetého skautského vůdce, ústrky totalitní moci vůči spisovateli a nakonec i téměř hororové setkání se spiritistou Pilgramem. Prakticky celým představením se prolíná také kontrast Jestřábova značně spartánského života s tím, jak by mohl naložit se svým hmotným bohatstvím, pokud by chtěl žít jinak.
Od představení ať divák tedy nečeká, že na scéně budou herci listovat kronikou Foglarova života. V lecčem tato hra připomíná před časem vydaný román Jestřábův let. Ti, co tehdy čekali, že si z knihkupectví odnášejí Foglarovu biografii, byli zklamáni. Při čtení totiž nepochopili, že autor románu (Lubomír Kubík) měrou vrchovatou využil literární licence, s níž pozměnil nemálo reálných skutečností. Právě autorská licence je však kořením románového žánru. Dštít síru na hlavu romanopisce, který toto koření přidává do svého díla plnými hrstmi, bylo proto od kritiků románu přinejmenším pošetilé!
Ale zpět k Hostině pro Jestřába: Díky zkratkovitému výběru epizod Foglarova života dokázal autor hry vtěsnat celé představení do přesně šedesátiminutové „jednoaktovky“. Přesto lze říci, že vše, co je na scéně předvedeno, by bylo možno v psané Jestřábova biografii vetknout do názvů hlavních kapitol. I v tomto směru, Miloslave Vojtíšku, palec nahoru!
Pokud je možné hře něco vytknout, tak jsou to poněkud ztřeštěné „vpády“ postavy člena Jestřábova skautského oddílu (Skukůma) do děje. Tím spíš, že chlapcovy štěky místy ani nesouvisí s tím, o čem se hovoří na scéně.
Otázkou ale je, zda touto formou nechtěl autor vykreslit kontrast rozverného, dovádějícího mládí proti usazenějšímu naturelu Jestřába – a postupem let přece jen stárnoucího oddílového vedoucího, který už tempu svých svěřenců nemusí ve všem stačit. Tomu by ostatně napovídalo i inscenační usazení Jestřába do kolečkového křesla. Z něho ovšem spisovatel v průběhu hry příležitostně vstává, a k závěru hry dokonce s hostitelem usedá na zem k dialogu pod pláštíkem chladné táborové noci.
Co se hereckých výkonů týče, absolutorium zaslouží zejména mistrné zvládnutí role hostitele v podání Jana Lukeše. Také role Jestřába se zdárně zhostil Štěpán Lacina. V jeho případě však asi ne všichni, kdo Foglara více či méně osobně znali, přijmou výběr herce bez připomínek. Opět ale nutno zdůraznit, že Hostina pro Jestřába si neklade za cíl nasvítit světla reflektorů na Foglarova „dvojníka“, takže výhrady typu „toto přece není Jestřáb…“ by od kritiků nebyly na místě.
Dalším dvěma rolím – číšníkovi (z něhož se nakonec vyklube spiritista Pilgram) a „chlapci v trenýrkách“ (= Skukům) – scénář žádný velký prostor pro výraznější výstupy neposkytl. I tyto postavy však lze na scéně přijmout bez větších výhrad. Ostatně jak se říká, v divadle ani v životě není malých rolí…
Pro ucelení pozvánky na divadelní hru Hostina pro Jestřába je třeba doplnit, že autor Miloslav Vojtíšek – v uměleckých kruzích známý i pod pseudonymem Sigismund De Chals, či jen zkráceně S. d. Ch. – není žádným dramatickým novicem, ale dvojnásobným laureátem prestižní divadelní Ceny Alfreda Radoka. Jednapadesátiletý umělec ovšem není jen divadelníkem, protože kromě psaní se věnuje i muzice a je také výtvarníkem a loutkohercem. Živí se ovšem jako hrobník a správce hřbitova.
Kdo chce tuto bezesporu zajímavou hru vidět, musí ale pečlivě sledovat program divadla. Hostina pro Jestřába je totiž servírována nanejvýš jednou dvakrát měsíčně. Nejbližší představení se uskuteční ve čtvrtek 17. února od 19 hodin.
Únorová hra bude ojedinělá v tom, že do divadla se v rámci své schůzky vypraví členové 48. klubu OS Jestřábi, a na jejich pozvání přijde po představení na besedu i autor hry.
Další dvě představení jsou pak na programu 3. a 24. března.
Více o Divadle Orfeus a hře Hostina pro Jestřába zde.
Foto: Divadlo Orfeus